Radovan Lukavský

Dotočili jsme ve čtvrtek, v úterý byl pan Lukavský převezen do vinohradské nemocnice, kde 10. března zemřel. 18. března měl pohřeb. Ten den mám narozeniny. Strávili jsme s ním velmi intenzívní, i když velmi krátkou dobu. Mnohem delší dobu s ním teď strávíme ve střižně. Vím, že se mi po něm bude stýskat…

Setkali jsme se… při čtyřech příležitostech. Poprvé koncem osmdesátých let minulého století. Pan Lukavský byl tehdy o půldruhé hlavy vyšší než já a hlas měl jako zvon. Pak v polovině let devadesátých. Byl stále stejně vysoký, stále měl nejhezčí hlas ze všech českých herců a stisk ruky měl tak pevný, že by se holýma rukama ubránil medvědovi. Pak v polovině let – nultých (nultých? – jak se správně říká letům první dekády, po roce nula, když po desítce by se mohlo říkat, ale moc neříká, léta desátá a po dvacítce se už říká léta dvacátá, po třicítce nového století léta třicátá…), zkrátka kolem roku 2005. Už byl jen o kousek vyšší než já, stisk ruky měl křehčí, ale hlas, hlas byl stále stejný. A pak teď – několik dní v listopadu 2007 a jeden den v polovině letošního února. Pan Lukavský je o něco menší než já, ruku má drobnější než míval. A hlas, oči? Hlas má tišší, úspornější, oči klidnější. To vše jen do té chvíle, než se rozběhne kamera. Pak je tu pan Lukavský v plné síle. Ožije, oči mu září, hlas zaburácí prostorem jak nad zamlženým kolotajícím mlýnem Krále Šumavy. Je mu osmdesát osm let.

Na začátku byl nápad. Neskromně dodávám, že ten nápad byl můj a že jsem na něj hrdá. Vyprávění o zásadních DIVADELNÍCH rolích pana Lukavského. V listopadu jsme s panem Lukavským obcházeli pražská divadla, v nichž zanechal svoji stopu (pro mě je zajímavé, že prvním souborem, v němž pan Lukavský začal hrát divadlo, je v roce 1942 ochotnický spolek Thespis).

Divadlo Komedie, dříve Divadlo Vlasty Buriana. Vlasta Burian byl tím, kdo si pana Lukavského vyžádal do svého divadla z tábora nucených prací, kde byl Radovan Lukavský za války nasazen. A to dokonce tak troufale, že tvrdil, že jej nutně potřebuje jako hereckou náhradu za tehdejší velkou hvězdu Jaroslava Marvana, který odcházel do Divadla na Vinohradech. Přicházejí první malé role, Radovan Lukavský vzpomíná i na to, jak Vlasta Burian živil své herce i po uzavření českých divadel, i na to, jak mu bylo divadlo po válce „ukradeno“. Také na nespravedlivý proces s Burianem a jeho smutný konec.

Válka končí, otevírají se české vysoké školy i divadla. Radovan Lukavský dokončuje studia na filosofické fakultě i na konzervatoři. Je jedním z těch, kdo stojí s doktorem Hallerem u zrodu dnešní DAMU, spolu se svým budoucím švagrem, režisérem Jaromírem Pleskotem zakládá školní divadlo Disk. Vypráví nám o tom v jedné z poslucháren DAMU, Hallerově sále, pod bustou doktora Hallera.

DAMU už má dnes jiný Disk, přímo v budově školy. Ten původní, v bývalém Paláci Unitaria v Karlově ulici, se proměnil v dnešní divadlo Ta Fantastika Petra Kratochvíla a Lucie Bílé. Vstupujeme dovnitř, ve vstupní hale se k panu Lukavskému řítí starší pán, někdo říká, že to je nevlastní tatínek Petra Kratochvíla. Vede nás do divadla a ve dveřích volá: „Pokloňte se! Přichází Mistr!“. Všichni se dívají na pana Lukavského. Ten kráčí pomalým krokem k jevišti. Je chvilku před představením, v hledišti usedají první diváci. Pan Lukavský vystoupá do poloviny schůdků na jeviště a rozhlíží se po divadle, které on zrodil. Dívám se na něj a vidím v jeho pohledu celý jeho herecký život. Vidím sedmadvacetiletého kluka v sandálech a bílé košili. Je těsně po válce, může hrát divadlo, může studovat svoji milovanou češtinu. Může… Myslím, že nejsem jediná, kdo je v tu chvíli dojatý.

Divadlo na Vinohradech. Stále ještě menší role, setkání s Jaroslavem Marvanem a čas na rozmyšlenou, zda se vrhne plně na divadlo anebo se vrátí k původnímu úmyslu – učit češtinu a francouzštinu a se studenty hrát divadlo. Vítězí divadlo.

Vinohrady. První opravdu profesionální poválečné angažmá pana Lukavského. Teď sedí na jeho jevišti a říká, že tady se jeho kariéra uzavře. Zkouší ve Višňovém sadu starého sluhu Firse. Bohužel měl pravdu, i když po Firsovi ještě zkoušel žebráka v Donu Juanovi v Národním divadle. Jeho premiéry už se ale nedožil.

Bývalé Komorní divadlo, tehdy druhá scéna Vinohradského divadla, po sovětském vzoru a z iniciativy generála Čepičky přejmenované na Divadlo československé armády. Pan Lukavský na ně vzpomíná jako na svoji nejšťastnější dobu u divadla. V souboru jsou i Václav Voska, Jaroslava Adamová, Dana Medřická, je to jeden z nejsilnějších souborů, jaké kdy jakékoliv české divadlo mělo. Pro Radovana Lukavského to také znamená první životní úspěch – hraje Starbucka v Obchodníkovi s deštěm, partnerkou mu je Dana Medřická, režisérem Rudolf Hrušínský (to jsou ty chvíle, kdy opravdu lituju, že nejsem starší, že jsem je nemohla vidět).

Komorní divadlo v Hybernské ulici už dnes neexistuje. Na jeho místě stojí hotel. Je však pravda, že když už se musíme smířit s tím, že divadlo zmizelo, musíme ke cti hotelu přiznat, že jeho stopy jsou kultivovaně připomínány. Na místě divadla je dnes konferenční sál, jeviště je v zásadě zachováno, o divadle se píše i v popiscíh fotografií na ochozu konferenčního sálu. Sám hotel je luxusní a nám se v něm dostalo velmi laskavého přijetí jako ostatně všude, kam jsme s panem Lukavským přišli. A tak stál Radovan Lukavský znovu na jevišti svého milovaného divadla. Byl šťastný. Dívala jsem se mu do rozzářených očí a měla jsem pocit zadostiučinění. Kdybychom už nikdy nikomu neudělali radost, tohle se nám povedlo. Radovan Lukavský je znovu Starbuckem, znovu drží v náručí svoji milovanou hereckou partnerku Danu Medřickou. S dojetím se dívá přes skleněnou zeď do vedlejší zahrady a přidává neuvěřitelnou historku – červnová derniéra Obchodníka s deštěm, horko, dusno. Divadlo otevírá pobočnou stěnu do zahrady, takže se hraje částečně v přírodě. Na konci hry přináší Starbuck déšť, naději, poselství. V tu vteřinu venku zaburácí bouřka, strhne se neuvěřitelný liják. Panu Lukavskému září oči ještě teď, po tolika desítkách let. Má rozpřažené ruce, zvučný hlas sílu, energii. Přináší déšť, naději, poselství. Dívám se na něj a vidím ho o padesát let mladšího. Každá role má někde svého ideálního představitele. Setká-li se s ním v pravou chvíli, je to zázrak – a snad už by se ani nikdo jiný o ni neměl pokoušet.

Národní divadlo. Padesát let domovská scéna Radovana Lukavského. Procházíme zákulisím historické budovy. Chodby, šatna, hlediště, jeviště. Stojíte-li na jevišti Národního divadla jako host, nemáte plné právo tam stát. I tak je to omamné. Neumím si představit, jaké to je, stát tam právem.

Pan Lukavský tam poprvé opravdu právem stál ve své další životní roli, v Hamletovi. Přišel k ní neuvěřitelným zvratem. V představení hrát měl, ale Hamletem měl být Karel Höger. Ten ale Hamleta týden před začátkem zkoušek vrátil, protože měl strach, že mu jde všechno samo. Hamleta dostal Radovan Lukavský, dle slov režiséra Pleskota muž průhledný jako okenní tabule, na rozdíl od Karla Högera, muže s tajemstvím. A takový je i nový Hamlet. Moderní – a dnes už legendární. Pro nás, kteří nejsme dost staří na to, abychom ho viděli, existuje alespoň kniha – pracovní deník Radovana Lukavského.

To bylo v listopadu. Čekal nás hlavní rozhovor o zásadních rolích pana Lukavského. Budeme ho točit v hotelu Hoffmeister, partnerkou v rozhovoru mu bude paní Jiřina Jirásková. Oba zkoušejí Višňový sad, čekáme na generálku, aby nebyli zatíženi kolotočem zkoušek. Ta je na konci ledna. V závěrečné scéně všichni opouštějí dům, jen stařičkého Firse tam zapomínají. Z višňového sadu zní naléhavý zvuk pil a seker, Firs uléhá na dřevěnou lavici a umírá spolu s domem a sadem. Závěrečná děkovačka. Je mohutná, ale když přichází pan Lukavský, divadlo se vznáší obrovským potleskem. Jako by diváci tušili, že už nebudou mít moc příležitostí vidět jej na jevišti.

Přichází náš 14. únor a rozhovor v hotelu Hoffmeister. Nádherné apartmá v hotelu s uměleckou historií. Jsme tam skoro šest hodin. Milých, příjemných, útulných. Poslouchám ty dva herce, bez nichž by české divadlo ztratilo značnou část sebe sama. Tetelím se blahem, poslouchala bych je jakkoliv dlouho. Modlím se, aby nedošly záložní baterie do kamer, abychom měli dost pásku, aby neruplo světlo, nezlobil zvuk. Je polovina února a na mě se valí taková vlna pozitivní emoce, že mám pocit, že mě do konce roku nikdo nemůže naštvat, i kdyby se snažil. To není natáčení, to je příjemný hovor dvou přátel, k němuž jsme byli laskavě přizváni. To je škola divadla, moudrosti věku, zkušenosti i nadhledu – kdybych vám říkala více o té emoční bouři, nevěřili byste mi.

Bohužel všechno musí jednou skončit. Jedeme už jen s panem Lukavským do bývalé budovy konzervatoře v Trojanově ulici. Tam šel studovat za války, když byly zavřeny vysoké školy a s nimi i jeho milovaná filosofická fakulta. Procházíme školou, jejími posluchárnami. V první z nich se mu znovu rozzáří oči: „Zas je mi chvíli velice krásně. Protože takhle, jak jsem tu opřenej, tak jsem tu stál opřenej před šedesáti lety. A to je krásný, že jo?“ Směje se a je mu o šedesát let méně. „Nezůstal jsem svým vzpomínkám nic dlužen. Zařídil jsem všechno… je to krásný. Podívejte, může se vám to zdát trošku přehnaný, ale věřte mi, že pro mě to je zas kousek životního zážitku.“

Kdyby věděl, jaký zážitek je to pro mě…

Vozila jsem ho domů. Někdy jsme si povídali, někdy byl unavený, někdy si jen tak pohvizdoval. Přijíždíme před dům. Zastavuji a otevírám jeho dveře. Beru černou tašku přes rameno, vždy plnou knih. Nechce pomoci a tak jen čekám, až se pan Lukavský dostane z auta. Pomalu se opírá o rám auta, pomalu napřimuje. Na konci vždycky poskočí, taková malá soukormá legrace. Loučíme se. Předávám mu tašku, podáváme si ruku. On tu moji líbá, já mu dávám pusu na levou tvář. Počkám, až dojde na chodník, pak sedám do auta. Radovan Lukavský, muž, bez něhož si české divadlo vůbec neumím představit, dál stojí na chodníku. Neotočí se ke mně zády, dokud neodjedu. Spouštím okýnko na straně spolujezdce, ještě jednou se zdravíme. Odjíždím a on, muž, bez něhož si české divadlo vůbec nedovedu představit, za mnou hledí.

Naposledy jsme se tak loučili 14. února. Já slibuji, že dokument sestříháme co nejdříve a že mu ho hned přivezu ukázat. On se těší na obnovenou Lucernu a svého vodníka v Národním divadle - jak si ještě „zavodníkuje“. Je mu osmdesát osm let. Za necelý měsíc umírá.

Mám ambivalentní pocity. Je mi moc líto, že zemřel. Ale jsem ráda, že jsme ten náš dokument stihli. Ne kvůli nám. Ale stihli jsme mu udělat radost. Na DAMU, na Vinohradech, v Komorním, Národním. A pak na té konzervatoři. Mám z toho drobný pocit zadostiučinění. Desetiletí mám doma na zdi fotografii Radovana Lukavského v Hamletovi. Mám tam i dvě staré fotky Londýna. A Danu Medřickou. Jeho Lízu z Obchodníka s deštěm. Jen krátký čas před jeho smrtí jsem směla udělat panu Lukavskému radost a projít s ním všechna místa jeho divadelní historie. Byl šťastný. Já strašně…


Stýská se mi po něm. Radovan Lukavský byl posledním hercem silné generace Národního divadla. Bez něj by české divadlo ztratilo značnou část sebe sama…

Někdy jedu jeho ulicí. Je to boční ulice, ale chci se tam podívat.
Je stejná, jako když za mnou hleděl.
Jen teď já hledím za ním.

(Jana Smetánková, psáno pro blog iDnesu, 15. dubna 2008)

foto: Radovan Lukavský a Jiřina Jirásková v apartmá 602 hotelu Hoffmeister, únor 2008 (v červeném svetru režisér Ondřej Kepka)